Dnešní archeologové při vykopávkách ve starých egyptských hrobkách často nalézají mezi jinými artefakty také nádoby s medem, které jsou tisíce let staré, a přesto chutnají výtečně i dnes.

Pro vědce jsou důkazem zázračných vlastností medu a jeho prakticky věčné trvanlivosti.

Mnoho lidí udivuje, že med nepodléhá zkáze, když přece bakterie milují cukr. Med sice obsahuje jednoduché cukry, ale jeho chemické složení nedovolí bakteriím v něm přežívat. V prvé řadě je to dáno jeho velmi nízkým obsahem vody (mezi 14 až 18 procenty). „Med má ve svém přirozeném stavu velmi nízkou vlhkost. Velmi málo bakterií a mikroorganismů je schopno v takovém prostředí přežít, jednoduše zahynou. V podstatě se udusí,“ vysvětluje Amina Harrisová z Kalifornské univerzity.

K oblíbeným sladidlům patřil med už od starší doby kamenné. Dokazuje to malba z Pavoučí jeskyně ve Španělsku.

Dalším faktorem, který přispívá k trvanlivosti medu, je jeho extrémní kyselost. „Hodnota jeho pH je přibližně mezi 3 až 4,5, což zabije téměř cokoli, co by se v něm chtělo množit,“ poukazuje vědkyně.

Jenže med není jedinou hygroskopickou potravinou. Například taková melasa, která vzniká jako vedlejší produkt při zpracování cukrové třtiny, má rovněž vysokou hygroskopičnost, tedy schopnost pohlcovat vlhkost, a také nízkou hodnotu pH (okolo 5,5), díky čemuž má dlouhou trvanlivost, ale po čase se přece jen zkazí. Co dělá med tak výjimečným, že může trvat věčně? Včely!

Med si včely předávají a znovu polykají a vyvrhují, čímž ho obohacují důležitými enzymy.

„Včely jsou kouzelnice,“ vtipkuje Amina Harrisová. Nicméně k jisté alchymii při jejich výrobě medu opravdu dochází. Nektar, který včely sbírají na rostlinách a ukládají do včelích buněk v plástvi, obsahuje zhruba 60 až 80 procent vody. A právě včelky hrají významnou roli při odstraňování většiny této vlhkosti tím, jak sladinu zahušťují a mávají křídly v úle. Tímto pohybem vytvářejí neustálý proud vzduchu, který odvádí přebytečnou vodu česnem z úlu ven. Když dosáhne med vlhkosti kolem 17 % vlhkosti, včelky buňky zavíčkují, čímž med zakonzervují. Včely tedy dokáží nektar vysušit ze 70 % na 17 %!

To však není vše. Včely med rovněž obohacují o výměšky svých žláz. V jejich žaludku je přítomen enzym, který se nazývá glukozooxidáza. Když se smísí s nektarem, rozloží ho na kyselinu glukonovou a hydrogen peroxidu. „Hydrogen peroxidu je další prvek, který vstupuje do procesu a brání všemu špatnému, co by se v medu mohlo množit,“ poukazuje Harrisová.

Staří Egypťané medem nejen sladili, ale používali ho k léčebným i kosmetickým účelům.

Z těchto důvodů byl med po staletí užíván nejen jako potravina, ale i jako účinný lék. Nejstarší záznamy o užívání medu k léčebným účelům pocházejí ze sumerských hliněných destiček, kde se uvádí, že med tvořil 30 procent lékařských předpisů. Staří Egypťané užívali med pravidelně – vyráběli z něj masti k ošetření kůže a léčbě očních chorob. „Medem se potírali rány a popáleniny, byl to přirozený obvaz, který bránil infekci,“ podotýká vědkyně. Rovněž se traduje, že tělo slavného vojevůdce Alexandra Makedonského bylo nabalzámováno medem, aby odolávalo rozkladu.

Před 5000 lety se včely chovaly v hliněných džbánech.

Tím posledním, neméně významným klíčem k věčné trvanlivosti medu je víčko, jak dokládají tisíce let skladované vzorky egyptského medu. Jak Amina Harrisová podotýká, med je sice superpotravina, ale není nadpřirozeným jevem – jestliže člověk nádobu pečlivě neuzavře a neutěsní a nechá ji ve vlhkém prostředí, nasákne vlhkostí a zkazí se. Pokud tedy chcete uchovat med po stovky let, zavíčkujete ho a neotvírejte. Dost těžký úkol vzhledem k tomu, jak chutná a zdravá je to pochoutka!

Zdroj: 1