„Rozhodla jsem se vám napsat dopis na rozloučenou, ve kterém vás chci informovat o důvodech, které naši rodinu vedly k odchodu z Mnichova. Byť je mi jasné, že to pravděpodobně nikoho nezajímá,“ píše v úvodu dopisu pětatřicetiletá žena, která společně s manželem vychovává dva syny. Jak dále naznačuje, důvodem k rozhodnutí rodiny opustit rodné město nejsou finanční problémy, protože rodina žije v rodinném domě poblíž zeleně a nic jí neschází.

„Proč se tedy rodina, jako je ta naše, rozhodne opustit město? Předpokládám, že vaše děti nepoužívají veřejnou městskou dopravu a nenavštěvují státní školy v problémových čtvrtích‘. Stejně tak předpokládám, že vy ani další politici do těchto oblastí také nechodíte,“ pokračuje autorka dopisu a svěřuje se se svojí zkušeností z návštěvy sousedského setkání organizovaného městem Mnichov, kde se setkala se šesti až osmi matkami a jejich dětmi.

„Všechny ty ženy měly na sobě šátek a žádná z nich nemluvila německy. Organizátoři mě navíc promptně informovali o tom, že proto pro mě bude asi složité se do skupiny zařadit. Ano, přesně těmito slovy to řekli. Měla jsem poznamenat, že jsem Němka, mluvím plynule německy a nenosím šátek. Nad jejich poznámkou jsem se přesto jen pousmála a sdělila jim, že se pokusím do té skupiny integrovat, jak jen budu moci,“ píše pětatřicetiletá žena.

Jak ovšem dále ironicky dodává, na sousedské „snídaňové“ setkání připravila salámové a šunkové sendviče, což její šance na integraci povážlivě snížilo. „Nemohla jsem se s nikým domluvit německy, ale ostatní ženy, tureckého a arabského původu, to ani příliš nezajímalo. Organizátor setkání netrval na tom, že se bude hovořit německy. Navíc mi bylo řečeno, že setkání proběhne ve dvou místnostech. Jedna pro muže a druhá pro ženy. Myslela jsem, že jde o špatný žert. Mýlila jsem se.“

„Z celého toho pokusu o zlepšení integrace cizinců mám velmi špatný dojem. Žádné mezilidské interakce se nekonaly. Jak tohle může město Mnichov tolerovat? Podle mého názoru by se měla příslušná místa konceptem tohoto projektu vážně zabývat. Byla jsem informována, že do svačinové krabičky mého dítěte nemám dávat vepřové. Cože? Jsme přece v Německu! To všechno mě přivedlo k názoru, že zde již nejsme vítáni. Naše rodina se v Mnichově necítí komfortně.“

„Můj manžel občas říká, že jsme se stali největší menšinou bez prostoru pro život. Ve prospěch každé menšiny pracují různé neziskové organizace a státní úřady, ale heterosexuální manželský pár se dvěma dětmi, který není nezaměstnaný, není hendikepovaný a nevyznává islám, nikoho nezajímá,“ stěžuje si žena, která se podepsala v dopise jako Anna. Se svým rozhodnutím opustit Mnichov se následně svěřila ve školce svého syna a se zlou se potázala.

„Jejich reakce byla velmi agresivní. Obvinili mě z toho, že přesně kvůli lidem, jako jsem já, se integraci cizinců nedaří. Následně mě označili za xenofobku. Pane starosto, a to je přesně důvod, proč čím dál tím víc lidí volí ‚jiné‘ politické strany. Zcela upřímně, zcestovala jsem půlku světa a mám více přátel v cizině než v Německu. Nemám absolutně žádné předsudky či averzi vůči lidem z jiných kultur. Jenže vámi zvolený způsob integrace nás bohužel postavil před jasnou volbu. Buď budeme posílat své děti do soukromých škol, nebo odejdeme pryč. Takže... Servus!“

Zdroj: 1

Zdroj: 1