Jako v křivém zrcadle se v ní groteskně odrážejí všechny tři krize, kterými v současné době prochází evropská civilizace.

Tou první je plíživá feudalizace společnosti projevující se změnou stylu vládnutí, v němž stále větší váhu nabývají nikým nevolené byrokratické struktury vytvářející hierarchický systém řízený na globální úrovni. Ten v rámci svého fungování vytvořil a vytváří naprosto nepřehledný soubor příkazů, zákazů a regulací, které zasahují do všech oblastí života a činí z dosavadních národních států a jejich demokraticky volených institucí pouhé špatně namalované kulisy. Velice přesně to ilustruje migrační krize a spor o tzv. kvóty na přerozdělování běženců.

Evropská (i česká) společnost se rozštěpila podle klíče, který má jistou analogii v bývalém Sovětském svazu. Také dnes je vládnoucí vrstva spojena pupeční šňůrou se svým postavením v byrokratické struktuře a zatím neformálně začíná připomínat původní systém carského Ruska s jeho sedmnácti stupni šlechtictví. Do toho nejnižšího byl tehdy zařazen každý univerzitní student. Dnes by se asi týkalo jen studujících vybraných humanitních oborů. Největší vnější podoba s feudalismem tkví v pohrdání, které tato novodobá samozvaná aristokracie cítí ke zbytku společnosti, která ji živí.

Z toho vyplývá další nebezpečí, jímž je pozvolna narůstající sociální konflikt. Vznik nové superelity způsobil snížení šancí většiny obyvatel, což jasně dokumentuje statistika o rozevírání nůžek mezi bohatými a zbytkem společnosti. Poprvé v novodobých dějinách nefunguje solidarita mezi vládnoucími a ovládanými. Těm vládnoucím totiž přestalo záležet na osudu těch ovládaných, zejména pak na jejich životní úrovni, a ti jim to (s jistým zpožděním) oplácejí posměchem a nenávistí.

Již dnešní padesátníci vědí, že se budou mít hůř a budou žít kratší dobu než jejich otcové. Perspektiva mladší generace asi bude ještě horší. Protože problémy mívají nepříjemný zvyk přicházet ve vlnách, takže se ke katastroficky špatnému stylu vládnutí a sociální krizi postupně přidává ještě střet civilizací.

Netroufám si odhadnout, zda migrační krize vznikla náhoudou, nebo zda šlo o pokus urychlit feudalizaci Evropy cíleným importem lidí, jejichž ideálem je svět, v němž se čas zastavil ve středověku, nejlépe v sedmém století. V každém případě dosáhli toho, že Huntingtonovy „krvavé hranice islámu“ se otevřely ve čtvrtích západoevropských měst.

Osud ideologie multikulturalismu, která od upřímně míněného adorování a přijímání všech náboženství, kultur a zvyků v rekordně krátké době zdegenerovala na neskrývané podlézání a kolaboraci s islamismem na všech úrovních rozhodování, svědčí pro verzi zločinného úmyslu. Zejména když k tomu připočteme stále více patrný protibělošský rasismus hlásaný západními intelektuály, hovořícími o mýtické kolektivní vině bílé rasy (či bílého muže). Podobnost s principy antisemitismu varuje před metodami, kterými z nás budou chtít tu vinu sejmout.

V emočně vyhrocené volební kampani v České republice se tyto příznaky všech tří krizí objevily už před pěti lety. Možná to bylo osobou kandidáta, který neuspěl, ale ten základní spor se vedl mezi lepšolidmi a plebsem. Voliči Miloše Zemana byly nazýváni prasaty, potomky nevolníků, starými hloupými nevzdělanými venkovany a tak podobně. Letos to není o nic lepší, jen vztek a nenávist nahromaděné za posledních pět let zatemňuje lidské duše ještě více. Hledám-li historické analogie takového vyjadřování, nacházím pouze jedinou – takto hovořili šlechtici o vzbouřených sedlácích, protože jimi pohrdali a zároveň se jich strašně báli.

Selské vzpoury kdysi urychlily konec nevolnictví. Česká vzpoura urážených a ponižovaných může i v evropském měřítku zkomplikovat budování nového feudalismu. Proto ten řev a nenávist.

Jaroslav Bašta

Zdroj: 1