Nicméně současně s nimi se nesou také sankce proti Rusku, protože se prý vměšovalo do prezidentských voleb v USA...

Strategie finančního blitzkriegu

Odborníci říkají, že tyto nové sankce jsou velmi vážné, protože míří do nejproblematičtějších oblastí Ruska.

Za prvé, jde o další krácení úvěrových podmínek pro ruské banky – namísto současných 90 dnů musejí ruské banky splácet zahraniční půjčky za pouhých 14 dní. Prakticky to znamená, že ruskému bankovnímu systému je odepřeno normální externího financování, protože za dobu 14 dnů lze splatit pouze krátkodobé úvěry, které nemají valný význam pro ekonomiku bankovních operací.

Za druhé, USA se chystají vydat zákaz na obchodování s ruskými cennými papíry. Jedná se především o dluhopisy ruské vlády – federální úvěrové obligace (OFZ). Právě obchod s těmito cennými papíry na zahraničních trzích umožnil do dnešního dne ruské vládě naplnit bez problémů rozpočet navzdory výpadku příjmů z prodeje ropy. Zároveň to pomohlo udržet stabilní rubl nezávisle na cenách ropy.

Za třetí, Američané se rozhodli úplně zablokovat veškeré zahraniční finance, zakázky a příliv nových technologií do ruského energetického odvětví. USA se chystá potrestat jakékoliv zahraniční společnosti a firmy, které pracují, nebo mají v úmyslu pracovat, s „Gazpromem“ (nebo s ruskými ropnými strukturami). V takovém případě hrozí neposlušným cizincům vysoké pokuty v USA, embargo amerických bank a dokonce i konfiskace jejich majetku na území USA.

Myslím, že není potřeba nijak zvlášť vysvětlovat, k čemu to povede: nejprve cizinci opustí významné projekty „Gazpromu“, jako je „Severní proud-2“ nebo „Turecký proud“, a pak přijde na řadu otázka dodávek ruského plynu do Evropy po starých cestách, protože udržet tyto plynovody ještě z dob SSSR funkční a modernizovat je nelze bez pravidelných velkoobjemových investic (včetně zahraničních investic, protože Rusko, ani jakýkoli jiný stát, na to samostatně jednoduše nemá).

V důsledku toho vyvstane pochopitelně otázka spolehlivosti „Gazpromu“ jako dodavatele plynu do Evropy, se všemi nevyhnutelnými důsledky pro ruskou ekonomiku ... Roky skrývané agrese

Odborníci říkají, že právě toho se dnes USA především snaží dosáhnout: Vytlačit Rusko z evropského trhu s energií. To je jejich starý, toužebný sen.

Například během sovětské éry, koncem 70. let a na počátku 80. let minulého století, se snažili narušit výstavbu plynovodů ze Sibiře. Píše o tomto vydání časopisu „Top Secret“:

29. prosince 1981 oznámil prezident Ronald Reagan americké embargo na účast amerických společností v sovětských ekonomických projektech. Šlo především o výstavbu sovětského plynovodu „Urengoj - Pomary - Užhorod“, který ústil v Československu a dále navazoval na evropskou plynovodní soustavu. Tento ropovod měl výrazně zvýšit dodávky sovětského zemního plynu do Evropy (a tudíž devizové příjmy z vývozu pro SSSR). Americké embargo zaútočilo také na projekty propojení plynových polí v Sachalinu s účastí Japonska: využívaly technologie a zařízení od amerických společností General Electric, Dresser Industries, Schlumberger a dalších.

Cíl útoku byl vybrán přesně: Dva proudy sovětského plynovodu mohly přinést nárůst zahraničního obchodu SSSR asi o 30 miliard dolarů, což byl téměř dvojnásobek sovětských devizových příjmů z vývozu. A zároveň, což je ještě důležitější, zvýšit závislost Evropy na sovětském zemním plynu na téměř 60% z celkové plynové bilance.

Dopustit něco takového USA nechtěly. Američtí experti začali pracovat na plánu alternativních dodávek zemního plynu do Evropy, což by mohlo přesvědčit Evropany, aby přestali podporovat sovětské exportní plynové projekty.

Situaci zachránili tehdejší evropští vůdci, kteří byli na rozdíl od současných v otázkách zahraniční politiky méně závislí na USA. Přesto dokázali Američané nadělat mnoho škody. Tak například v roce 1982 byla Evropa nucená ustoupit požadavku Reagana na vybudování jen jednoho úseku potrubí namísto plánovaných dvou. A v následujícím roce 1983 Amerika prostřednictvím Mezinárodní energetické agentury doslova „protlačila“ zvláštní dohodu s Evropou na tom, že podíl dodávek sovětského plynu nebude vyšší než 30%. Toto omezení platí dodnes...

A hned po rozpadu SSSR, za Jelcina, proběhla tajná jednání o prodeji kontrolního balíku akcií „Gazpromu“ jisté mezinárodní korporaci, za níž jasně stáli Američané. Nepodařilo se to jen proto, že proti prodeji ruského plynového obra se rozhodně postavil jeho ředitel Rem Vjachirev. Obzvláště pro něho bylo obtížné přijmout, že v čele ruské vlády stanuly v roce 1997 americké loutky jako Anatolij Čubajs a Boris Němcov, kteří se snažili prosadit zájmy svých páníčků přes „reformy“ Gazpromu.

Horšího člověka nad Čubajse pro ruský stát není“, řekl později Vjachirev. „Chtěli s Němcovem nechat rozebrat celý „Gazprom“, v hlavě měli dvě věci – zabrat a rozdělit. Zvelebit a rozšířit – nic takového neznali. Formálně chtěli liberálové rozdělit „Gazprom“ na dvě právní osoby pro těžbu a přepravu. Ale ve skutečnosti se jednalo o plány roztrhání plynového obra na ještě větší počet právních subjektů, které by si pak cizinci pod záminkou „investic“ mohli lacino koupit. Ale Vjachirev tyto plány poslanců Státní dumy odhalil, vznikl z toho velký skandál a „Gazprom“ nechali na pokoji. Nakonec i Jelcin pochopil, že „Gazprom“ byl posledním zdrojem pro naplnění státního rozpočtu.

Nicméně USA to nehodlaly vzdát. V poslední době se tato země snažila vytvořit Rusku problémy cestou výstavby plynovodu z Američany ovládaného arabského Kataru ke břehům Středozemního moře. Tehdy Rusko „podržel“ syrský prezident Bašár Asad, bez jehož souhlasu nemohlo potrubí vést na mořské pobřeží. V reakci na to Assad „dostal“ totální občanskou válku, která zuří dodnes. Assad se však nevzdal a Sýrie je dnes natolik zničená, že mluvit o plynovodech je bezpředmětné.

Američané tudíž změnili taktiku…

Tajemství blokády Kataru

Nedávno několik sousedních zemí, od Egypta až po Saúdskou Arábii, vyhlásilo Katarskému emirátu v podstatě smrtící blokádu. Zpřetrhaly diplomatické vztahy, katarské občany vyhánějí ven do ciziny, přes katarskou hranici nepouštějí různé dodávky, dokonce i životně nepostradatelné zboží. Ve výsledku dnes hrozí ekonomice emirátu naprostý kolaps.

Oficiálně tak trestají Katar za podporu teroristů z ISIL a „Al-Kájdy“. Na podporu takových důvodů v britských novinách napsali, že v uplynulém měsíci teroristé obdrželi od Kataru v přepočtu miliardu dolarů. Emír se nyní snaží ospravedlnit tím, že údajně šlo o výkupné za zajaté členy jeho rodiny, kteří padli do rukou extremistů v jižním Iráku. Ovšem málokdo tomu uvěřil ...

Skutečnost, že Katar podporuje islámské teroristy, už dávno není tajemstvím. Rusko se s tím střetlo před více než deseti lety, kdy v emirátu našel útočiště jeden z vůdců čečenských extremistů Zelimchan Jandarbijev. Přičemž přišel do Kataru jako osobní host emíra! Opakované žádosti Ruska o vydání Jandarbijeva neměly úspěch. Proto ruské zvláštní služby byly nuceny přikročit k fyzické likvidaci teroristy – výbuchem v jeho vlastním voze přímo v katarské metropoli, což málem způsobilo rozvrat diplomatických vztahů mezi oběma zeměmi.

Emirát nezůstal stranou ani v případě syrské války. Koneckonců právě tato země (z důvodu plánů na vybudování plynovodu do Středozemního moře) byla ve skutečnosti rozbuškou syrské krize. Není divu, že Katar je jedním z hlavních sponzorů všech islamistických skupin, které stále bojují proti Assadovu režimu. Satelitní televizní kanál „Al Džazíra“ vytvořený z osobních peněz emíra je dnes hlavním informačním kanálem teroristů.

Ovšem nejen Katar pomáhal teroristům! Neméně důležitou roli hrály Saudská Arábie a Turecko. Například přes Turecko šel hlavní proud dobrovolníků do řad ISIL ze všech koutů světa. Ta samá země byla zapojena do nelegálního obchodu s ropou, kterou dodávali teroristé ze Sýrie a Iráku.

Pokud jde o Saúdy, byli právě oni zodpovědní za finanční podporu islamistů, jakož i za dodávky zbraní pro ně. Například v iráckém Mosulu, který dnes dobývají vojska mezinárodní koalice proti terorismu, byly zajištěny sklady zbraní bojovníků ISIL. A na všech přepravních bednách od zbraní bylo nalezeno charakteristické razítko odesílatele – Saúdské Arábie...

A z ničeho nic se tato země stala jedním z hlavních nepřátel Kataru a obvinila ho z podpory terorismu. O co jde? Zajímavou verzi vysvětlení přináší známý ruský analytik a politolog Nikolaj Starikov s odkazem na agenturu Bloomberg:

Bojem proti terorismu to tu rozhodně ani nezapáchá. Povaha krize na blízkém východě okolo Dauhá odráží akutní ekonomické napětí, které narůstá mezi oběma zeměmi po dobu 22 let. Právě teď, v podmínkách nízkých cen ropy, tyto neshody eskalovaly. Jelikož hlavním obchodním zaměřením Kataru je zemní plyn, který se nalézá mimo dosah OPEC, nutila Saúdská Arábie Dauhá, aby se s ní podělil o své bohatství, protože se sama nachází v obtížné finanční situaci. Je tady řeč o gigantických sumách v řádu desítek miliard dolarů. Tlak Saúdské Arábie na Katar odráží změny na světovém trhu uhlovodíků a je předzvěstí klasické imperialistické války o zdroje proti slabší straně.

Před několika lety byly Saúdská Arábie a Katar, zdá se, věrnými spojenci a dokonce představovaly jednotnou frontu proti Bašáru Asadovi ve snaze udělat ze Sýrie tranzitní zemi pro plyn směřující plynovodem do Evropy... Ale poté, co se ukázal jako velmi nepříznivý vývoj války v Sýrii, ambice obou zemí v regionu zkrachovaly. V důsledku toho mezi spojenci „proběhla černá kočka.“ Skupiny militantů vytvořené Dauhá a Rijádem začaly bojovat mezi sebou.

Náhle se ukázalo, že existují zásadní politické rozpory mezi oběma zeměmi. Na jedné straně Saúdové v rámci „sunnitského NATO“ úspěšně posílili svoji politickou převahu v regionu. Na druhé straně Katar vede nezávislou zahraniční politiku, přičemž často ignoruje, nebo dokonce bortí, zájmy Saúdů. Jestliže sunnitské království udržuje vztahy s Izraelem a Egyptem, potom Katar je sponzorem Hamásu a „Muslimského bratrstva“, jež především dráždí Jeruzalém a Káhiru.

Nicméně to jsou jen střípky ve srovnání s hospodářskou spoluprací Dauhá s šíitským Íránem, proti němuž ve skutečnosti zbrojí „sunnitské NATO ....

Za vším hledej USA

Ovšem za myšlenkou arabského „NATO“ stojí USA! Ony byly podle všeho hlavními iniciátory blokády Kataru, čímž zabily dvě mouchy jednou ranou.

Za prvé, na pozadí permanentních útoků teroristů v zemích Západu jsou stále častěji slyšet požadavky nejen na omezení terorismu jako takového, ale také na vypořádání se s těmi, kdo teror podporují. Mimochodem, takový „rozklad“ byl jedním ze slibů kandidáta na prezidenta USA Donalda Trumpa. A začal ho plnit hned po svém zvolení.

Trump si nejdříve „došlápl“ na Saúdy, pohrozil jim rozpadem spojeneckých vztahů, což by samo o sobě dostalo Saúdskou Arábii do velmi obtížné situace: Američané jsou hlavními odběrateli místní ropy. A aby se zabránilo nepředloženostem, Saúdové nejen okamžitě zastavili financování struktur typu ISIL, ale také souhlasili s dohodou na nákup zbraní z USA za více než sto miliard dolarů!

Pochopitelně z hlediska běžných hospodářských vztahů jde o šílený obchod – tolik zbraní Saúdové prostě nepotřebují! Avšak tím si Saúdská Arábie koupila „odpuštění“ Američanů a celého Západu. Zároveň posloužila jako iniciátor pronásledování Kataru, čímž by USA chtěly vyřešit druhý problém.

Podle některých zpráv by Amerika byla ochotná odpustit katarskému emírovi financování teroristů, ale pouze výměnou za kontrolu plynových polí, hlavního to bohatství země. Emír podle všeho neustoupil a dostal za to nevyhlášenou válku od všech svých sousedů, které vyhecovala Amerika. Není vyloučeno, že tímto způsobem USA vyvolají v Kataru tvrdou hospodářskou krizi, po níž se emír již přikloní k nutným ústupkům Americe.

Zdá se, že emír Kataru dlouho vzdorovat nebude a ve skutečnosti brzy přejde ke slovům porozumění. A následně USA, jimž se skrze Katar dostalo dosud neslýchané možnosti vést libovolnou hru na světovém energetickém trhu, započnou rozsáhlou plynovou expanzi do Evropy. Nyní už nikoliv alternativním plynovodem ke „Gazpromu“, ale přes námořní plynové terminály, které budou postaveny na evropském mořském pobřeží.

Vloni to dal najevo zvláštní zmocněnec USA pro energetické otázky Amos Hochstein. Podle jeho slov jsou americké společnosti připraveny vybudovat v Evropě plovoucí terminály pro příjem zkapalněného zemního plynu. Především proto, jak bylo zdůrazněno Hochsteinem, aby se vytěsnil „Gazprom“ z Evropy.

Podle něho již probíhá stavba plovoucího plynového zásobníku na pobřeží Řecka, odkud plyn bude dodáván do celé jižní Evropy. Další terminál bude postaven v Chorvatsku.

„Dáme vám plovoucí zařízení zdarma, pokud budete souhlasit s nákupem plynu od nás po dobu pěti let,“ prohlásil hlučně Hochstein. Očekává se, že do těchto terminálů bude čerpán nejen katarský plyn, ale i plyn dobývaný v USA z břidlic...

... Zdá se, že stávající sankce proti ruské energetice spočívají zcela organicky ve výše uvedené expanzivní politice. Na jedné straně budou vytvořeny alternativní plynové cesty a na druhé straně, čistě z politických důvodů, hodí Rusům klacky pod nohy.

Je obtížné předpovědět, jak bude Rusko reagovat. Ale pádná odpověď je nutná, protože Rusku byla fakticky vyhlášena totální ekonomická válka na jeho zničení. A v této válce budou pouze vítězové a poražení. Nic jiného v takové situaci prostě není dáno!

Dovětek překladatele

Vnucuje se otázka, jak je možné, že si USA něco takového mohou dovolit. Odpovědí je snad Obamovo „Because We Can“? Protože mohou všechno?

„Sankce projednávané americkým Kongresem jsou v rozporu s mezinárodním právem”, vyhlásili rozčíleně kancléř Rakouska Christian Kern a německý ministr zahraničí Sigmar Gabriel.

Vídeň a Berlín ostře kritizovaly plány USA uvalit nové sankce proti Rusku, neboť „zasahují německé, rakouské i další evropské společnosti”, uvedli značně podrážděně ve společném prohlášení oba politici, neboť jsou přesvědčeni, že jediným účelem těchto sankcí je pokusit se prosadit na evropský trh americký zkapalnělý zemní plyn a vytlačit z něj plyn z Ruska.

Jak dlouho jim takové „rozhořčení” vydrží? Dokud jim nebude „vysvětleno“, že jde o zadržování Ruska? Dovolí jim to strach z USA a ze západních oligarchických elit? Vůbec bych se nedivil, pokud by Rusko v případě Evropou schválených amerických sankcí jednoduše zavřelo plynové kohoutky a nechalo Evropu (včetně nás) z jedné třetiny mrznout. Hned by byl důvod pro vyhlášení války mezi Ruskem a Evropou, po níž USA tak baží. Věřím, že Vladimír Putin najde vhodnější reakci na podobnou agresi. Kde jsou ale meze ruské trpělivosti?

Zdroj: 1