V roce 1551 je tento dokument vytištěn v polském jazyce, v roce 1596 v německém a v roce 1601 v italském. Stal se široce známým v Evropě a brzy i v Rusku.
„My, Alexandr, syn Filipa, krále Makedonského, řeckého knížectví zakladatel a velikého Jupitera syn skrze Nectanabu, vítěz nad světem od východu do západu slunce a od poledne do půlnoci, pokořitel Médského a Perského království, řeckých, syrských, babylonských a dalších.
Osvícenému lidu slovanskému i jazyku jeho milost, mír, úctu a pozdrav od nás a našich nástupců ve vládě nad světem po nás.
Tak jako jste vždy byli s námi, věrní, v boji spolehliví a chrabří a vždy neúnavní, dáváme a na vás svobodně přenášíme vám navěky všechny země od půlnoci až do poledních krajin vlašských, aby tu nikdo nesměl se usazovat nebo zařizovat, ale pouze rod váš. A jestli by někdo z cizích byl zde objeven, stane se vaším služebníkem i se svým potomstvem navěky.
Dáno ve městě Alexandrii, založeném námi na veliké řece Nilu ve 12. roce našeho panování, se svolením velkých bohů Marse, Jupitera a Plutona a veliké bohyně Minervy.
Svědci toho jsou – statečný rytíř náš Lokoteka a dalších 11 knížat, které v případě naší smrti bez synů ustanovíme dědici našimi a celého světa.“
(Jako doplněk k přeloženému ruskému textu přidávám opis originálu z roku 1541, který je uložený v Rakouské národní knihovně na této adrese, snímek 673)
My, Alexander, Fillipa Krale Macedonskeho w knýžetstwý znamenitý, Rzeckého Cysařstwý začatel, welikeho Jupitera Syn, skrze Nectanabu oznameny, přyznawatel Brajmanskych (možná Bragmanskych), a Stromu, Slunce a Miesyce, potlačytel Perskych a Medskych Kralowstwý, Pan Swieta, od wychodu Slunce až do zapadu, od poledne až do puol nocy.
Oswycenemu pokolený Slowanskemu, a Jazyku jých, milost, pokoj, y také pozdraweny, od nas a budúcych nassych namiestkuow, po nas w zprawowaný swieta.
Proto, že ste nám wždycky prytomni byli, v Wýře prawdomluwný, w odiený Statečný, nassy pomocnycy, Bojowny a nevstalý nalezeni byli, dawame, a na was přenassyme, wam swobodnie, a na wiečnost, wssecku Krajinu Swieta, od puol nocy až do Krajin Wlaskych poledných, aby tu žadny nesmiel Bydliti, ani se posaditi, ani se osaditi, jedine wassy. A jestli žeby pak niekdo tu nalezen byl, tu obywaje, budiž wass Služebnýk y buducý jeho Služebnýcy buďte wassych potomkuow:
Dan w Miestie Nowem, nasseho založený Alexandrý: Jenž jest založeno na welikém Potoku, rzečeném Nylus: Léta Dwanactého Kralowstwý nassych, s powoleným welikych Bohuow, Jupitera, Marsa, A Plutona A weliké Bohynie Minerwy:
Swiedkowe této wiecy jsu: Statečný Rytýrz náss Lokoteka: A jinych Knýžat Jedenact, kterež jestli že bychom bez plodu sessli, zuostawujeme je Diedice wsseho Swieta.
Počítalo se s tím že originál je uložen v archívu Českého království nebo přinejmenším v jedné z českých kronik. Už 500 let jdou bouřlivé debaty a spory učenců o pravosti tohoto dokumentu. Je zcela přirozené, že německy mluvící učenci aktivně pravost Listiny popírají, vždyť stanoví prvenství Slovanům a slovanskému jazyku v Evropě. A to v čase, kdy starobylý Řím, kolébka západní civilizace, právě tak začínal nabírat svoji sílu. Je-li Listina pravá, pak je třeba celou historii Evropy napsat znovu.
Pokud se obrátíme k časům Alexandra Makedonského, dojdeme přesvědčení, že dokument je pravý. Jeho objevení zcela splňuje požadavky oné daleké doby. V Listině se vzpomíná 12. rok vlády Alexandra. Toto datum připadá na rok 324 před naším letopočtem, předposlední rok jeho života. Pravě když se skončilo tažení do daleké Indie, které sice nebylo příliš úspěšné, nicméně i tak téměř všechny státy starého světa ležely u nohou velkého vojevůdce.
Je známo, že po indickém tažení se Alexandr Makedonský aktivně připravoval k tažení na západ, pokořit „divokou, barbarskou“ Evropu. Dnes jsou Evropa a Severní Amerika pokládány za centrum světové civilizace, ale v onom dalekém čase byly centry evropské civilizace Řecko a Řím, ostatní oblasti Evropy se počítaly mezi divoké a barbarské.
Alexandr Makedonský úspěšně využíval rozpory v táboře předpokládaného protivníka ve smyslu taktiky „rozděluj a panuj“. Toto heslo je staré jako svět. Široce jej uplatňovali mnozí vládci, vůdcové, knížata i panovníci před Alexandrem a široce a dovedně je využíváno i dnes všemi, kdo dychtí po moci. Při porážce perského impéria Alexandr například obratně postavil proti Peršanům všechno místní obyvatelstvo, a tak jej skoro všude vítali s květy jako osvoboditele. Města před ním bez boje široce otevírala svoje brány.
Prohlašovali jej zástupcem boha na zemi a dokonce samotným bohem, jak se stalo po dobytí Egypta. Tažení do Indie dovedně sladil s občanskou válkou mezi vládcem Indie Pórem a vládcem indického města Taxili. Pouze únava a reptání jeho vojáků, kteří došli, jak ze zdálo, až na kraj světa, přinutily Alexandra vrátit se zpátky.
Když se Alexandr připravoval k pokoření „barbarského západu“, hledal spojence na území samotné Evropy mezi jejími původními obyvateli, a našel je ve Slovanech. V těch dávných časech žili minimálně na území současného Řecka, Makedonie, Bulharska, Rumunska, Maďarska, Jugoslávie a Rakouska.
Potomci Homérem proslavených obránců Tróje se účastnili vítězoslavných pochodů Alexandra. A navíc suchozemská cesta z Řecka do Evropy se táhla přes jejich země a všichni dávní autoři píšící o Slovanech zvláště zdůrazňovali jejich lásku ke svobodě, chrabrost a odvahu v boji. Tak psali o Slovanech například byzanští spisovatelé Prokopios a Mavrius v 5. – 6. století naší éry. Lepší spojence si nebylo možné představit.
„Listina Alexandra Makedonského Slovanům“, to je nůž otrávený smrtelným jedem vetknutý do zad Evropy železnou rukou velikého vojevůdce. Jediným tahem pera na tisíciletí rozštěpil jednotu Evropy a prolil potoky krve, když postavil jeden evropský národ proti druhému. Nyní můžeme jenom těžko předpokládat, kudy by se ubírala celá historie a co by bylo s Evropou, kdyby tento vojevůdce nezemřel nečekaně v rozkvětu sil a plný grandiózních plánů v předvečer už připraveného tažení za dobytím Evropy.
Tím začíná být pochopitelné, proč ve středověkém Německu za skutečně pravá knížata považovali jen knížata ruská, slovanská. Na Západě se velmi seriózně chovají k dokumentům vydaným králi, což se projevilo například v „Sámském procesu“, který se v současné době projednává u norského soudu. Podstata případu tkví v tom, že několik sámských rodin našlo listinu danou jejich předkům carem Ivanem Hrozným, která je jmenuje majiteli určitého území v Norsku. Věc se vyvíjí celkem slibně.
Je možné, že povzbuzeni podporou velkého vojevůdce, jižní Slované od šestého do devátého století naší éry úspěšné ovládli území střední a východní Evropy. K desátému století slovanská řeč zněla na březích Rýna, Temže, ve Skandinávii, na všech územích Balkánu, ve Španělsku, Malé Asii i v Africe.
A je také docela možné, že obávaje se „zákonných vlastníků“ Evropy, německý císař Jindřich I. Ptáčník, vládnoucí v letech 919 – 936, přešel Labe, vtrhnul do zemí slovanských kmenů Luticú a vyhlásil „Drang nach Osten“ proti Slovanům. V této politice pokračoval jeho syn Otto I. (936 – 973) s ještě větším úsilím. Více než tisíc let pokračuje tahle válka na zničení nebo aspoň vytěsnění Slovanů, „zákonných vlastníků“ Evropy.
Ozvěny tohoto dobrodružství, trvajícího už druhé tisíciletí, jsou slyšet na evropském území i dnes. Potvrzením toho je bombardování Jugoslávie; poté co ohlásil totální válku proti terorismu, Západ všemožně podpořil kosovské teroristy. Bez jakýchkoliv pochybností byla válka v Jugoslávii pokračováním mnoho věků trvající války proti Slovanům, pokračováním soupeření Slovanů a Anglosasů v Evropě, které začalo z vůle starověkého vojevůdce ještě před naším letopočtem. Ano, i druhá světová válka rozpoutaná Hitlerem v Evropě byla namířena v první řadě proti Slovanům. Pouze po zničení „zákonných vlastníků“ se mohl cítit plným vládcem Evropy.
Plány na likvidaci slovanského obyvatelstva až po Ural a jeho nahrazení německým, případně umlčení těch Slovanů, kteří náhodou zůstanou živí, potvrzují tento předpoklad. Otroky nelikvidují, ty používají pro své obohacení. Likvidují zákonné majitele, aby si vzali jejich majetek. Hitler nepochybně věděl o existenci Listiny Alexandra Makedonského Slovanům. I kdyby se celá Evropa nestala součástí Alexandrovy říše, jeho proslulost a ohromná autorita v celém osvíceném světě dělala jeho Listinu skutečným dokumentem pro vládu nad Evropou.
Pokud bychom váhali nad pravostí tohoto dokumentu, je nutno mít na paměti, že se nezachoval jediný originál z dokumentů napsaných v čase Aristotela a Alexandra Makedonského a i všechny spisy antických vzdělanců a filozofů existují pouze v kopiích sepsaných katolickými mnichy středověké Evropy. Se stejným úspěchem tedy lze prohlásit za falzifikáty veškeré práce antických autorů. Do klášterů se všechny originály antické doby dostaly po vítězství křesťanství v římské říši. Kopii Listiny Alexandra Makedonského Slovanům, této ďábelské zbraně obrovské politické síly, římská církev mohla zveřejnit v jakémkoliv pro ni výhodném čase. Například ve 4. – 5. století, kdy se začalo s aktivním pokřestanštěním „barbarské“ Evropy.
Po té, co se francký císař Chlodvik (481 – 511) rozhodl vybudovat svůj stát a zabral všechny země severně od Itálie, stal se smrtelným nepřítelem katolického Říma. Tehdy byla Listina potřeba pro boj s nebezpečným franckým vládcem. Císař Chlodvik byl donucen přijmout křesťanskou víru v roce 495 společně s celou svou družinou. Ale ještě v průběhu tisíce let pokračovala konfrontace germánských císařů s papežskou mocí Vatikánu a v libovolný moment této politické války mohla katolická církev Listinu Alexandra Makedonského použít a uveřejnit ji.
Po smrti Alexandra Makedonského Slované ztratili spolehlivou vojenskou oporu v Evropě a poté, co upadli do závislosti na silnějších kmenech, dostalo se jim i jiných názvů. Podobně to vidíme v dnešní době, kdy pro celý svět všichni obyvatelé Sovětského svazu byli Rusy, i když ve skutečnosti v něm žily desítky různých kmenů a národů. Své jméno ostatním dává silnější z kmenů. V polovině a na konci prvního tisíciletí před naším letopočtem byli nejsilnějším kmenovým uskupením v Evropě Keltové a Slované byli nuceni být jedním z keltských kmenů. Je pravděpodobné, že byli známi i jako Galové. Potvrzením toho je „Galicie“ na Ukrajině, na původní slovanské zemi, nebo kraj „Halle“ ve východním Německu, kde také před Němci žili Slované.
Je dobře známo, že starověké kmeny dostávaly svůj název podle zvířete, ptáka, ryby a podobně, kterého považovaly za svého předka-patrona. Slovo „галичи“ (galiči) ve starém ruském jazyce označuje ptáka kavku, slovo „славии“ (slavii) slavíka. Takže je docela možné, že galové-galičané jsou staroslovanským kmenem „kavek“ a Slované, kmen „slavíků“, jsou kmenem, počítajícím mezi své předky-patrony ptáka slavíka.
Na začátku našeho letopočtu se nejsilnějším z evropských kmenů, pokud nepočítáme Řím, stali Germáni a Slované vystupovali pod jejich jménem. Od těch dob se v německém jazyce slovo „Sklave“ překládá jako „otrok“, i když otroctví jako takové v těch dobách u Germánů nebylo. Existovala nevolnická závislost, díky níž podřízené kmeny věnovaly část svého produktu silnějšímu kmeni, a dodávaly jim domobranu pro všechny válečné výpravy. V dávných dobách takové vztahy mezi kmeny byly rozšířené a v mnoha jazycích je slovo „otrok“ odvozeno od jména kdysi pokořeného sousedního kmene. V staroruském jazyce slovo otrok znělo jako „чола“ (čola) a „кощей“ (koščej) podle názvu sousedních závislých kmenů. Kromě toho německé národy samy sebe nazývají „man“, ale v čínském jazyce se toto slovo překládá jako „nádeník (podruh)“.
Ve IV. století našeho letopočtu Hunové ukončili hegemonii germánských kmenů v Evropě. Na začátku V. století našeho letopočtu téměř všechny germánské kmeny ležely u nohou húnského krále Attily a Slované se významně podíleli na jeho taženích, stejně jako byli kdysi věrnými válečníky Alexandra Velikého a císaře Trajana. Teprve v 5. – 6. století našeho letopočtu, poté co se vymanili z německé závislosti, Slované obnovili svoji bývalou slávu a své jméno. Stejně jako v dnešní době opět získaly svá mezinárodní jména národy, které získaly nezávislost po rozpadu SSSR.
Opíraje se o tento dokument, lze směle tvrdit, že Slované byli známí od starověku jako původní obyvatelé Balkánu a střední Evropy, jako odvážný a osvícený národ, který se vyznačuje věrností a oddaností, a neobjevili se, jak uvádějí západní historici, neznámo odkud v šestém století našeho letopočtu. Písemná historie Slovanů začíná minimálně o tisíc let dříve, od poloviny IV. století před naším letopočtem. Moderní Slované jsou přímými potomky těch, kdo prošli s Alexandrem Velikým slavnými cestami jeho oslnivých vítězství.
Zdroj: 1