Příběh začíná těsně po půlnoci, v časných hodinách 28. října 1962, na samém vrcholku kubánské krize. Tehdejší vojín amerického letectva John Bordne říká, že začal svoji službu pln obav. V té době, v reakci na rozvíjející se krizi kvůli tajnému rozmístění sovětských raket na Kubě, byl stav u všech amerických strategických sil povýšen na stav obranné pohotovosti (DEFCON) 2; tj. byly připraveny přejít na statut DEFCON 1 během několika minut. Jakmile by byly na DEFCON 1, byly by rakety odpáleny do minuty, pokud by k tomu osádka dostala příkaz.

Střela s plochou dráhou letu Mace B Bordne sloužil na jednom ze čtyř tajných raketových základen na ostrově USA okupovaného Japonska, Okinawě. Na každém zařízení byly dvě odpalovací řídící centra; každé z nich mělo sedmičlennou osádku. Za podpory své osádky byl každý odpalovač zodpovědný za čtyři střely s plochou dráhou letu Mace B osazené jadernými hlavicemi Mark 28. Mark 28 měla ráži 1,1 megatun TNT – tj. každá z hlavic byla asi 70x výkonnější, než bomba v Hirošimě či Nagasaki. Celkem to je 35,2 megatun ničivé síly. S dosahem 1,400 mil mohly Mace B na Okinawě doletět na komunistická hlavní města Hanoj, Peking a Pyongyang, jakož i na sovětská vojenská zařízení ve Vladivostoku.

Několik hodin po začátku Bordneho služby, říká, velící major Střediska raketových operací na Okinawě zahájil běžný radiopřenos uprostřed služby těmto čtyřem zařízením. Po obvyklé kontrole času a hlášení o počasí přišel obvyklý řetězec kódů. Normálně první část řetězce neodpovídala číslům, která měly osádky. Ale tentokrát alfanumerický kód odpovídal, což signalizovalo, že budou následovat zvláštní instrukce. Příležitostně byla shoda odvysílána pro cvičné účely, ale tehdy neodpovídala druhá část. Když byla raketová pohotovost zvýšena na DEFCON 2, osádky byly informovány, že žádné další takové testy nebudou. Takže tentokrát, když první část kódu odpovídala, Bordneho osádka měla okamžitý poplach a, skutečně, druhá část, poprvé v historii, odpovídala také.

V tu chvíli odpalovač Bordneho osádky kapitán William Bassett měl pověření otevřít pouzdro s tajnou obálkou. Pokud kód v pouzdře odpovídal třetí části kódu, který byl odvysílán, měl kapitán povinnost otevřít obálku v pouzdře, která obsahovala informace o cíli a odpalovací klíče. Bordne říká, že odpovídaly všechny kódy, takže pokyny pro odpálení všech raket osádky byly ověřeny. Poté, co bylo vysílání v polovině služby odesláno všem osmi osádkám, kapitán Bassett, hlavní důstojník při oné službě, se ujal velení, předpokládaje, že i ostatních sedm osádek na Okinawě dostalo rozkaz také – sdělil mi Bordne během tříhodinového rozhovoru vedeného v květnu 2015. Rovněž mi dovolil přečíst si kapitolu o tomto incidentu v jeho neuveřejněných pamětech a vyměnil jsem si s ním přes 50 emailů, abych se ujistil, že jsem jeho výpověď o incidentu pochopil.

Podle Bordneho výpovědi na vrcholu kubánské krize osádky amerického letectva na Okinawě dostaly rozkaz odpálit 32 raket, každá nesla velkou jadernou hlavici. Jen opatrnost a zdravý rozum a rozhodné jednání personálu, který tyto rozkazy dostal, zabránily odpálení – a odvrátily jadernou válku, která by z největší pravděpodobností následovala.

Kyodo News o této události informovaly, ale jen co se týká Bordneho osádky. Podle mého názoru úplné Bordneho vzpomínky – které se týkají ostatních sedmi osádek – je třeba tentokrát zveřejnit také, protože poskytují více než dostatek důvodů, aby americká vláda vyhledala a včas uveřejnila všechny dokumenty související s událostmi na Okinawě během kubánské raketové krize. Pokud je to pravda, Bordneho svědectví by přidalo cenné historické pochopení, a to nejen kubánské krize, ale i role, kterou nehody a špatné výpočty hrály a nadále hrají v jaderném věku.

Co Bordne tvrdí

Bordne poskytl vloni rozsáhlý rozhovor Masakatsu Otovi, pisateli z Kyodo News, která se označuje za přední zpravodajskou agenturu v Japonsku a má celosvětovou přítomnost, s více než 40 kancelářemi mimo zemi. V článku z března 2015 Ota uvedl velkou část Bordneho svědectví a napsal, že „další bývalý americký veterán, který sloužil na Okinawě, rovněž nedávno potvrdil (Bordneho výpověď), za podmínky zachování anonymity“. Ota následně odmítl nejmenovaného veterána identifikovat, protože mu byla slíbena anonymita.

Ota neuvedl části Bordneho příběhu, které jsou založeny na telefonických konverzacích, o kterých Bordne říká, že zaslechl mezi svým odpalovačem, kapitánem Bassettem, a dalšími sedmi odpalovači. Bordne, který byl v odpalovacím řídícím středisku s kapitánem, byl přímo obeznámen jen s tím, co bylo řečeno na jednom konci drátu během těchto hovorů – pokud tedy kapitán Bordnemu a dalším členům osádky v odpalovacím řídícím středisku přímo nesdělil, co právě ostatní odpalovači řekli.

Za těchto omezených vědomostí zde je Bordneho výpověď o sledu událostí oné noci: Okamžitě po otevření svého pouzdra a potvrzení, že dostal rozkaz odpálit všechny čtyři jaderné rakety pod svým velením, vyjádřil kapitán Bassett názor, že něco nesedí přesně, řekl mi Bordne. Pokyny odpálit jaderné zbraně měly přijít až při nejvyšším poplachu; skutečně, to byl hlavní rozdíl mezi DEFCON 2 a DEFCON 1. Bordne si vybavuje, že kapitán řekl: „Neobdrželi jsme zvýšení pohotovosti na DEFCON 1, což je silně nezvyklé, a musíme postupovat opatrně. Může to být skutečné, nebo je to největší kiks, který ve svém životě kdy zažijeme.“

Zatímco kapitán probíral po telefonu věci s některými dalšími odpalovači, osádka pátrala, jestli byl rozkaz pro DEFCON 1 odrušen nepřítelem, zatímco zpráva o počasí a odpalovací kódovaná sekvence dokázaly nějak projít. A Bordne si vybavuje, že kapitán vyjádřil další obavu jednoho z ostatních odpalovačů: již probíhá preventivní útok a ve spěšné reakci velitelé vynechali krok na DEFCON 1. Po jistých chvatných výpočtech členové osádky pochopili, že pokud by cílem preventivního útoku byla Okinawa, již by měli cítit dopad. Každý okamžik, který uběhl bez hluku nebo otřesů z výbuchu, činil toto možné vysvětlení méně pravděpodobným.

Přesto, aby se zajistil proti této možnosti, nařídil kapitán Bassett své osádce provést konečnou kontrolu přípravy na odpal u každé z raket. Když kapitán přečetl seznam cílů, k překvapení osádky nebyly tři ze čtyř cílů v Rusku. A v tu chvíli, vybavuje si Bordne, zazvonil telefon spojující jednotlivá zařízení. Byl to další odpalovač, který uvedl, že na jeho seznamu jsou dva ne-ruské cíle. Proč cílit na neválčící země? Nevypadalo to v pořádku.

Kapitán nařídil, aby šachtové dveře u raket s ne-ruskými cíli zůstaly zavřeny. Pak násilím otevřel dveře do šachet s raketami mířícími na Rusko. V této pozici mohly být snadno plně otevřeny (dokonce ručně), nebo, pokud by venku došlo k explozi, by byly dveře přiraženy výbuchem, čímž by se zvýšila šance, že by raketa mohla provést útok. Sedl k rádiu a poradil všem ostatním osádkám udělat totéž, a čekat na „vyjasnění“ vysílání v polovině služby. Bassett pak zavolal Středisko raketových operací a požádal, pod záminkou, že původní přenos neprošel jasně, aby byla zpráva v polovině služby odvysílána znovu. Doufal, že to pomůže lidem ve středisku povšimnout si, že kódované pokyny původního přenosu byly vydány mylně a opětovné odvysílání využijí k tomu, aby věci napravili. Ke konsternaci celé osádky, po kontrole času a zprávách o počasí, byly kódované pokyny k odpálení zopakovány, beze změny. Ostatních sedm osádek slyšelo zopakování pokynů samozřejmě také.

Podle Bordneho výpovědi – jehož vzpomínky jsou založeny jen na zaslechnutí jedné strany telefonických konverzací – byla situace jedné osádky odpaliště obzvláště těžká: všechny její cíle byly v Rusku. Její odpalovač, poručík, neuznal autoritu hlavního polního velitele – tj. kapitána Bassetta – pozměnit nyní zopakovaný rozkaz majora. Druhý odpalovač na onom zařízení Bassettovi uvedl, že poručík nařídil své osádce zahájit odpálení raket! Bassett okamžitě nařídil dalšímu odpalovači, jak vzpomíná Bordne, „poslat tam dva vojíny se zbraněmi a zastřelit ho (poručíka), pokud se pokusí o odpálení buď bez slovního schválení „hlavního polního velitele“, nebo zvýšení pohotovosti na DEFCON 1 Střediskem raketových operací“. Tato dvě řídící střediska odpálení dělilo asi 30 metrů podzemního tunelu.

V tomto okamžiku napětí, říká Bordne, mu náhle došlo, že je velmi podivné, že tak důležité pokyny jsou připojeny na konec zprávy o počasí. Také mu připadlo podivné, že major metodicky opakoval kódované pokyny bez sebemenší známky stresu v hlase, jako by šlo jen o nudnou otravnost. Další členové osádky souhlasili; Bassett okamžitě zavolal majorovi a řekl, že potřebuje dvě věci:

• Zvýšení na DEFCON 1
• nebo Rozkaz ke zrušení.

Soudě dle toho, co říká Bordne, že z telefonického rozhovoru slyšel, na tento požadavek zareagoval major s větším napětím a okamžitě usedl k rádiu a přečetl nové kódované pokyny. Byl to rozkaz ke zrušení odpálení raket … a tím incident skončil. Aby se znovu ujistil, že katastrofa byla opravdu odvrácena, požádal kapitán Bassett o potvrzení od dalších odpalovačů, že žádné rakety nebyly odpáleny, a dostal je.

Na počátku krize, říká Bordne, kapitán Bassett varoval své muže: „Pokud je to kiks a my to neodpálíme, nedostane se nám žádného uznání a nikdy se to nestalo.“ Nyní, na konci toho všeho, řekl: „Nikdo z nás nebude probírat nic z toho, co se tu dnes v noci stalo, a tím myslím nic. Žádná diskuse v kasárnách, v baru, ani zde na odpališti. Ani domů o tom nenapíšete. Řekl jsem to dostatečně jasně?“ Po více než 50 let bylo mlčení dodrženo.

Měla by vláda vyhledat příslušné dokumenty a uveřejnit je?

Okamžitě. Nyní, upoután na kolečkové křeslo, se Bordne pokusil, zatím bezúspěšně, vysledovat záznamy související s incidentem na Okinawě. Říká, že bylo provedeno pátrání a byl dotázán každý odpalovač. Asi o měsíc později, říká Bordne, byli povoláni, aby se zúčastnili vojenského soudu s majorem, který vydal rozkaz k odpálení. Bordne říká, že kapitán Bassett, v rámci jediného porušení vlastního utajení velení, řekl své osádce, že major byl degradován a nucen odejít do výslužby po minimálně 20 odsloužených letech, kteréžto hranice měl dosáhnout stejně. Žádná jiná opatření přijata nebyla – dokonce ani pochvala pro odpalovače, kteří zabránili jaderné válce.

Bassett zemřel v květnu 2011. Bordne se na internetu pokusil najít další členy osádky, kteří by mu mohli pomoct doplnit jeho vzpomínky. Národní bezpečnostní archiv, sledovací skupina s centrálou v Gelmanově knihovně univerzity George Washingtona, podala letectvu žádost v rámci zákona o svobodném přístupu k informacím, ve snaze najít záznamy související s incidentem na Okinawě, ale takovéto žádosti často nevedou ke zveřejnění záznamů po léta, pokud vůbec kdy.

Uznávám, že Bordneho svědectví není definitivně potvrzeno. Ale shledal jsem ho za konzistentně pravdomluvného ve věcech, které mohu potvrdit. Věřím, že incident této důležitosti by neměl stát na svědectví jednoho člověka. Letectvo a další vládní agentury by měly proaktivně jakékoliv své záznamy související s tímto incidentem zcela zpřístupnit – a rychle. Veřejnosti byl dlouho předkládán falešný obrázek nebezpečí vlastních nasazení jaderných zbraní. Celý svět má právo znát celou pravdu o jaderném nebezpečí, kterému čelí.

Zdroj: zvedavec.org